Blogy
Kategorie blogů:
Marketing | Politika | Feminismus | Vztahy
Náhodou jsem zahlédla krátký šot z kongresu ODS. Zaujala mě reakce Petra Fialy na nezvolení Alexandry Udženiji. Vypadal naprosto bezradně. V tom jeho výrazu bylo všechno. Celý jeho obličej jako by volal: „Co mám proboha teď dělat?“
V posledních dnech mě zaujalo několik mediálních výstupů. Nejvíce mě překvapil rozhovor s Táňou Dykovou, dříve Vilhelmovou. No ano, měla jsem ji zařazenou ve škatulce zpovykané pražské herečky. Včera jsem ji z ní musela vyndat.
Čtyři dny jsem byla na veletrhu a měla jsem možnost bavit se s různými lidmi. Se zákazníky, se spoluvystavovateli. Mám to ráda, protože se seznámíte s novými lidmi a je to nejlepší způsob, jak se dostat do jiných sociálních bublin.
Pamatujete si, jak Martina Konvičku grilovala v přímém přenosu redaktorka Kroužková za jeho tvrzení, že ve Švédsku s rostoucí migrací roste i počet znásilnění? Ona redaktorka se stavěla do role jediné spravedlivé a v přímém přenosu ze sebe dělala blbku. Co myslíte, dostala vyhazov? Asi ne, protože fakt, že znásilnění souvisí s migrací se stále zamlčuje.
Je to tak, lidé žijí v nevědomosti a na pomalu ubývající svobodu si prostě zvykají. Jsou jako ty žáby, které nevyskočí z pomalu se zahřívající vody, a nakonec se prostě uvaří. Plíživé změny jsou prostě efektivnější než ty razantní, kterých si každý všimne. Možná si řeknete, když si zvykáme, není to tak hrozné. Jenže to zvykání je vlastně podvolování. Ne každý je ochoten se podvolit, ale bohužel kvůli těm, kteří jsou líní se informovat, tak nakonec budeme muset učinit. Bezvýhradně se podvolit a stát se otroky.
S vánočním obdobím se intenzita dojímavých příspěvků v médiích a na sociálních sítích zvyšuje geometrickou řadou. Vstřícnost a laskavost lidí tak chtějí využít všichni, kdo hledají pomoc pro slabé, ale i ti, kteří si díky charitě zlepšují svůj osobní kredit.
Není tajemstvím, že v rámci své práce jezdím na různé veletrhy a prodejní akce. Jsem tedy v kontaktu se světem drobných prodejců a výrobců. Oni takoví malí podnikatelé jsou doslova solí země, nedaří-li se jim, nebude se dařit ani těm velkým.
Oni za to nešťastníci většinou ani nemůžou. Nikdo je neplatí, neplní žádné úkoly. Jsou přesvědčeni o své pravdě a s plamennou pochodní ji aktivně šíří i přes mrtvoly. A to doslova. To je ale nevyviňuje ze zla, které svou blbostí podporují.
Děti potřebují cítit lásku. Láska ale není, když dítě nutíte se rozhodovat v záležitostech, na které nemá rozum. Jistotu mu dopřejete, když mu dopřejete luxus pevných hranic, mezi kterými se může bezpečně pohybovat. O tom, že se musí jíst a spát se přece nediskutuje. O tom, že neomezené hraní her neprospívá rozvoji dítěte, se také nediskutuje. To, co dítě blaží, mu prostě vždy neprospívá. A je na rodiči, aby rozhodl a nastavil hranice. I za cenu krátkodobého omezení dítěte.
Je toho čím dál víc. Agresivita lidí se „správným“ názorem roste. Je jen otázkou času, kdy se z virtuálního světa přelije do světa skutečného. Facka Petry Procházkové je takovou první vlaštovkou.