Není sám, politiků, kteří jsou bezradní a vyhýbají se přímým konfrontacím, přibývá. Vlastně je jich většina. Schovávají se za všelijaká rozhodnutí předsednictva a vymlouvají se na legislativu a podobné berličky. Jejich řeč není ANO ANO nebo NE NE. Podle toho taky naše politika vypadá, rozplizlá a nevýrazná. Až se nefeministicky chce říct, že je taková nějaká ženská.:-) Bohužel ve smyslu slabá, nejednoznačná, opatrná.
Chlapi v politice prostě chybí. Není se tomu co divit. Ona demokracie moc chlapská není. Všechno to hlasování, domlouvání, vyvažování a respektování. Pokud se drží demokracie v režimu „vítěz bere vše“, může to ještě fungovat. Ale jakmile začnete empaticky přemýšlet o tom, jak neurazit poraženého a jak mu také zajistit podíl na moci, vše se začne hroutit. „Vítěz bere vše“ vede k funkčním řešení, ale „vlk se nažere a koza zůstane celá“ nás nutí stát na místě a vlastně se neřeší nic. Za „vítěz bere vše“ se navíc nic neschová, je jasné, kdo za co může a proč něco nefunguje. V režimu „kozy“ bují intrikaření a vymlouvání a silní jsou paradoxně oslabení, protože jejich síla je jim na nic. Síla totiž neumí intrikařit.
Zavinili jsme si to sami. Nechali jsme se oblbnout líbivými řečmi, jak bez demokracie nelze nic dosáhnout. Nejsem jejím odpůrcem, jen si myslím, že v demokracii prostě musí mít zvolený lídr větší moc a důvěru těch, kteří ho zvolili. Zažila jsem to na vlastní kůži. Nejlépe jsme to mohli pozorovat na už neexistujícím Bloku proti islámu. Vedení bylo mnohohlavé a Jana Volfová, která tomu ve skutečnosti šéfovala, tak díky tomu mohla ve skrytu řídit věci podle sebe. Jasný a nezpochybnitelný lídr, za kterého byl vydávaný Martin Konvička, by musel na sebe vzít mnohem větší zodpovědnost a také lidé by mu museli mnohem více důvěřovat. Ale tak věci k naší smůle nastaveny nebyly.
Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, lepší je se z toho poučit. Pomáhá mi to pochopit, proč z nových stran fungují jen ty, kde členové důvěřují svému lídrovi – ANO a SPD. Jen díky tomu ty strany přežily, fungují a nezmizely z veřejného života.
Jakousi „kozí“ rozplizlost vidím i u nové strany Trikolora. Jako by se nechtěli vymezovat, jsou opatrní a kalkulují s voličskou přízní. To ale nefunguje. V nějaké jejich diskusní skupině jsem viděla debatu o Czexitu. Proboha, jasně musí zaznít, že EU je špatně! Lidi nejsou pitomí, vidí to. Mluvit o tom, že musíme být opatrní a nevystrašit lidi příliš radikálním postojem, je nechlapské a proto nefunkční. Když do toho nepůjdete po hlavě, odvážně (tedy i s rizikem neúspěchu), nic nezískáte.
Poptávka po pořádných chlapech narůstá – jak u žen v soukromí, tak u voličů v politice. Říkat jasné věci, tvrdou prací je prosadit a dotáhnout do konce, nebát se přijmout odpovědnost za rozhodnutí, nedělat si hlavu z mediálního humbuku, věřit si a mít jasnou vizi, nehroutit se z nepřízně. Pořádní chlapi si zálibně nevybírají stylové brýle, nečančají se před zrcadlem a nemají zálibu ve focení se v ateliéru. Pořádní chlapi dávají politickým kampaním obsah, ne formu.
Zatím je ale třeba říct, že nárůst poptávky po pořádných chlapech sice je, ale roste dost pomalu. Když se náhodou někdo jako chlap projeví, hned se řeší, jestli by neměl být empatičtější a tolerantnější. Ale protože chlapům bereme jejich mužnost, jsme tam, kde jsme. Já ale chci chlapy trochu míň citlivé a o to víc silnější a akčnější. Chci chlapy méně váhavé, ale o to víc v jejich rozhodnosti zodpovědnější. Chlapy méně tolerantnější, ale o to víc motivující. Prospěje to všem, dětem, ženám a také celé společnosti!
