Starý profesor je symbol učitele, kterého by každý rodič chtěl pro své dítě. Vzdělaný, klidný a morálně pevný. Celou svou osobností dává vzor dětem a jeho autorita je přirozená, nevynucená. Vzpomeňme také na učitele v českých školách, kteří často museli v Sudetách čelit těžkým podmínkám, když se snažili zachovat český jazyk. Nebo vzpomeňme na učitele dějin a literatury, kteří i v době komunistického režimu dovedli dětem předávat silné hodnoty a inspirovali je ke kritickému myšlení.
Učitel byl v dřívějších dobách možná chudý, ale naprosto respektovaný jako vzdělanec a v místních komunitách se těšil úctě.
Jak se dnes společnost dívá na učitele? Zacpala jim hubu bankovkami a odsunula je ne druhořadou kolej. Učitele nerespektují děti ani rodiče. Vzala jim jakoukoliv možnost působení na děti, spoutala je předpisy a nesmyslnými učebními plány. Zavalila je nutností stát se nositeli propagandy a prakticky jim zakázala pěstovat v dětech kritické myšlení. Společnost dělá z učitelů poslušné vykonavatele vyšší moci, kterou nelze zpochybňovat. A tak stejně jako doktoři, kteří neléčí, tu máme učitele, kteří neučí.
Vše dospělo do až tak absurdních situací, že už vládní nařízení nemohou brát vážně ani ti nejhloupější učitelé, kteří nepochybují nikdy o ničem a jen vykonávají příkazy. Protože co jiného, než absurdnost jak vystřižená z Havlovy hry, je současné koronašílení ve školách?
Děti přijdou ráno do školy a na místě se otestují. Náznak pozitivity pošle dítě okamžitě domů. Ve třídách tedy sedí poslušné a otestované děti, které jsou negativní. Přesto musí mít v hodinách nasazené roušky. O přestávce si je ale smí sundat a vesele se druží. Za této situace pořád existují učitelé, kteří v hodinách děti buzerují za roušku pod nosem. Co si o nich ty děti asi myslí? Co si děti asi myslí o státní moci? Co si asi myslí o dospělých obecně? Je to úplně stejné jako když jsme se my ve škole smáli povinným akcím typu průvodů na prvního máje nebo propagandistickým povinným nástěnkám a heslům o budování socialistické společnosti.
Existuje ale jeden děsivý rozdíl. Přestože žádnému učiteli nehrozí vězení, nehrozí jim ani fyzická likvidace a při ztrátě zaměstnání nejsou odsouzení k živoření, přesto tito učitelé mlčí. A kdyby jen mlčeli! Často jsou sami nositeli fanatismu a nutí děti poslouchat nelogická a zdraví ohrožující nařízení. Jaký vzor to dávají našim dětem? Nepopírám, že děti mají často mozky vypláchnuté i od svých rodičů. A tak když odvážný učitel v hodině povolí dětem sundat roušky, mnohé děti jak bezduché loutky, se dál dobrovolně dusí.
Naprosto chápu to malé procento rodičů, kteří seberou odvahu a v takové situaci děti odmítají do školy posílat. Je jich ale zoufale málo. Někdy to skoro vypadá, že odvážní bojovníci za svobodu nemají pro koho bojovat. Útrpně a bez odporu přijímáme zlo ve všech podobách, protože kdo by si komplikoval život nějakým přemýšlením a nedej bože nějakou konfrontací se systémem. Dá se to pochopit u lidí, kteří mají dost svých pracovních a životních starostí. Ale u učitelů a doktorů takový postoj zamrzí. Společnost tak definitivně přišla o pilíř vzdělanosti, morálky a cti. O pilíř, o který se v minulosti mohla v těžkých dobách opírat, o čemž máme dost důkazů v literatuře a ve vlastní historii.
Je to pryč a je to škoda. A ještě nás to bude hodně bolet…
