Za sebe vidím především dva jasné výsledky.
1. Lidé ví, co nechtějí a nenechali se oblbnout propagandou. Nesnáší naše slabé politiky, nechtějí ustupovat islámu a ani nechtějí podporovat neřízenou migraci. Tento fakt jsem si na vlastní kůži ověřila v předvolební kontaktní kampani.
2. Nezformovala se žádná silná opozice, aby hlasy nespokojených ležící na ulici zvedla. Nikdo nedokázal přinutit lidi jít k volbám. Souvisí to s celkovou nedůvěrou lidí v politiku a v politiky a také s odmítáním senátu a krajů.
Jak z toho ven? Tuto otázku si klade mnoho zainteresovaných. Můžeme se bavit o marketingu, o efektivnosti volebních kampaní, o potřebě být vidět v médiích. Myslím ale, že nic z toho nemělo na volební výsledky vliv. Nedůvěra a zklamání lidí jsou tak velké, že prostě nevěří skoro nikomu. Nikdo a nic je nedonutí jít k volbám. Znáte to - důvěra se lehce ztrácí, ale těžko získává zpět. Při představě, že tu důvěru v politiku budou muset obnovovat ti, kteří nezavinili její ztrátu, je mi těžko. Jak to chcete dělat bez peněz a bez podpory médií?
Co nás čeká?
Jen tvrdá a mravenčí práce bez vidiny nějakého ohromujícího výsledku. Ale i tak je třeba tu práci dělat. Pokračovat v osvětě, zviditelňovat politické osobnosti a vymýšlet platformy, kde se zviditelní ideje a lidé, kteří je nesou. A je třeba to dělat nezištně, bez vidiny nějakých politických zisků. Protože teprve tato drobná práce ukáže, existuje-li potenciál na zformování skutečně silné režimní opozice. Nuž ano - jsme znovu na začátku.
Dnes ale víme, které cesty nevedou k cíli. Osobně jsme se mnohokrát poučila a jsem vděčná minulým událostem za názorné přiklady, jak určitě nepostupovat.
- Nelze stavět opozici na jediném protestním tématu. Naopak - je nutné být pozitivní a vědět, co chceme.
- A to, že rozdíl mezi pravicí a levicí se stírá, je mýtus. Lidé s levicovým srdcem se prostě chovají jinak, než ti s pravicovým. Mají-li se dohodnout, je to komplikované a málokdy se to podaří.
- Profesionalita musí být nadřazena aktivitám nadšených amatérů. Někdy je prostě méně více.
A co budu dělat já?
Nejprve si odpočinu a dovolím si trochu volnější tempo. Dám si do pořádku pracovní věci, protože i nadále chci být nezávislá a svobodná i po pracovní stránce. Mým hlavním projektem zůstávají Naštvané matky - i když jsem je občas zanedbávala, všechno přestály a vydržely. Tím dokázaly svou životaschopnost. Budeme stavět na tom, co funguje. Budeme rozvíjet náš web a FB stránku. Vylepšujeme diskusní skupinu a připravujeme několik akcí, které chceme do konce roku dotáhnout.
Založila jsem nakladatelství Naštvané matky a chci připravit na příští rok k vydání minimálně jednu publikaci. A budeme přemýšlet, jak vystoupit z online prostoru mezi skutečné lidi. Držme se nohama na zemi a postupujme tak, jak nám to naše síly dovolí. Bez toho pevné základy nevybudujeme. To je totiž to, na co se teď musíme soustředit - budování základů občanského hnutí. Věřím, že tak budou postupovat i mí kolegové v dalších iniciativách a politických hnutích. A v pravou chvíli se naše aktivity spojí - v to věřím.
Eva Hrindová, předsedkyně a zakladatelka spolku Naštvané matky
