Nelze si vůbec představit utrpení matky, která přijde o své děti. A co už vůbec nelze pobrat, je to, co musely po odebrání prožívat děti. Matka i děti si musely na situaci zvyknout, ale rány se nikdy nezahojí a můžeme jen spekulovat o tom, jak se asi děti cítí dnes a jaké následky si ponesou do svého dospělého života. Ze dne na den byly odtrženy od matky a od milující rodiny.
Nad čím se ale dnes chci zamyslet, jsou postoje mnohých novinářů či politiků. Rozbití rodiny schvalovali a nic je neobměkčilo. Fabulovali důvody odebrání a stavěli se na stranu zvrhlého nosrského systému. Dnes je jasné, že norská sociální péče produkuje mnoho případů nespravedlivých odebrání a je jasné, že celý systém je špatný sám o sobě. Existuje mnoho svědectví, mnoho dokumentů a dokladů, které asociální a nelidský systém popisují. Přesto lidé, kteří nepomohli Evě Michalákové, mlčí. Nikdo se jí neomluvil, nikdo se nepokusil napravit fatální selhání státu, který své občany neochránil a přispěl k nezměrné lidské tragédii.
Dnes by to asi nebylo jiné. Politici se bojí médií a celé jejich konání je tomu přizpůsobeno. Chtějí jen tak proplouvat, neupozorňovat na sebe, nezaplést se s ničím, co by se mohlo obrátit proti nim. A tak se s médii navzájem kryjí a podporují. Na úkor lidskosti, racionality, na úkor spravedlnosti. Novináři se chovají jako nezodpovědní fakani, kteří nemají žádnou odpovědnost. Když je na to někdo upozorní, využijí své moci a mstí se - hlava nehlava. Zvlášť to vynikne právě u kauz, které jsou hluboce osobní. Nikdy nezapomenu na článek v Šafrově plátku, kde zveřejnili nějakou fotku, kterých má každý doma stovky, jak je jeden z chlapců s tetou na WC. Na základě této fotky autorka článku spekulovala o úchylce celé rodiny a schvalovala odebrání dětí. Od té doby jsem už NIKDY neotevřela žádný článek z tohoto hnusného média. A NIKDY neotevřu - nechci jim dávat ani jeden svůj klik. Nechápu, jak někdo může ten web brát vážně a je zcela signifikantní, že si z něj ODS udělala svou hlásnou troubu.
Myslím na paní Michalákovou a její děti. Věřím, že v dospělosti děti svou matku vyhledají a budou si moci říct aspoň to, že byly ukradeny, že je matka ani celá rodina neopustila dobrovolně a bojovala za jejich navrácení a aspoň některé rány tak budou moci být zaceleny. Ale život této rodině už nikdo nenahradí...
