Jistě, při každém hloupém výroku ústavního činitele můžete řvát a protestovat, jak je vám libo. Ale je to tak všechno, co s tím můžete dělat. Můžete poukazovat na podvody, na věrolomnost, pokrytectví a dvojí metry do aleluja. Ale to je tak vše, co s tím můžete dělat. Je hotovo, je to už uděláno. Moc je v rukou těch, kteří pravidla nectí a za dvojí metry se nestydí a nijak se s nimi neskrývají. Už jim chybí jen poslední meta, ta prezidentská.
Ze všeho nejvíc nás to skutečně vyčerpává, frustruje a dostává do defenzívy. Prvním krokem, který bychom všichni měli udělat, je že to přijmeme a přestaneme to řešit. V pokřiveném hracím prostoru těžko vyhrajete dodržováním pravidel a upozorňováním na jejich nedodržování. Zvláště za situace, kdy i diváci nová pravidla-nepravidla akceptují. Dokonce je obtěžují ti, kteří si přejí návrat k férovějším podmínkám.
Nastal čas na nové strategie. Je nutné formulovat nové postupy, jak vítězit na hřišti, kde vlastně žádná pravidla neplatí. V minulých letech se můžeme pochlubit jen několik málo vítězstvími, které se podařilo vydřít i za neférových podmínek.
- Podařilo se dvakrát zvolit Miloše Zemana za prezidenta, i když si ho mainstream nepřál.
- Do senátu proklouzly dvě nezávislé kandidátky, i když proti nim byla vedena kampaň.
- SPD obhájila svou pozici parlamentní strany.
- Podařilo se zorganizovat jednu skutečně silnou protivládní demonstraci.
- ANO a Andrej Babiš mají pevné voličské jádro, i když se proti nim staví mainstream a celý politický systém.
To je dost úspěchů na to, abychom mohli analyzovat důvody, které k těm vítězstvím vedly. Z toho je nutné vyjít. Chce-li být někdo úspěšný, musí se logicky dívat na to, co k úspěchu vedlo a vede i přes nepřízeň rozhodčích a zfanatizovaných diváků/voličů.
- Dlouhodobě budovaná a jasně definovaná značka a známost.
- Trpělivá a mravenčí práce.
- Silná témata.
- Profesionalita.
- Osobní charisma nositelů témat.
Nestačí jen tři body z pěti, nebo dokonce čtyři z pěti. Kdo chce úspěch, musí splňovat všech pět bodů ne na 100 %, ale na 150 %. Já vím, je to nefér, protože našim protivníkům stačí méně jak 50 %, někdy mají čistou nulu a přesto vítězí. Ale taková je realita. Buď ji přijmete a přizpůsobíte se nebo se vyčerpáte na neustálém vykřikování, jak rozhodčí píská faleš. Podle mého soudu je to vlastně i způsob, jak nás zaměstnat a zabavit. Jak nás zabrzdit od toho, abychom se soustředili na důsledné budování síly ve výše uvedených pěti bodech. Prezidentská volba je toho důkazem. Řešíme nesmysly, hledáme na kandidátech škraloupy v jejich minulosti, hodnotíme jejich rétorické schopnosti a řešíme, kdo má lepší téma než druhý. Nic z toho volbu nerozhodne. Ostatně jediný „vlastenecký“ kandidát všech pět bodů nesplňuje ani náhodou, proto neuspěje.
Na pozadí prezidentské volby běží skutečný politický proces, který nemá s právem nic společného. Opozice k němu mlčí, protože se nechce „namočit“ a nechce být obviněna z podpory Babiše. Vykonstruovaný příběh s Čapím hnízdem má ale jediný cíl – zlikvidovat jediného politického lídra, který není plně podvolen. Proto bychom měli bít na poplach! Ať už je vám Babiš milý či nemilý, průhlednost důkazů by vás neměla nechat v klidu. Pokud bude Babiš odsouzen, znamená to, že skutečná opozice u nás nemá šanci nikdy vzniknout. Bude odstavena a zničena. Bez ohledu na program, bez ohledu na to, že bude dělat vše správně. Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.
O to víc je smutné, že to nechápe většina lidí, že to nechápe ani SPD. Po odsouzení Babiše skončí naděje na změnu. Pokud jim projde tento aktivistický proces, projde jim všechno. Nedělejme si iluze, že si nově nabytou absolutní moc po prezidentských volbách nechají vzít. Antibabišismus se hodí do krámu především těm, kteří potřebují mít kontrolu nad vším, co se u nás děje. S lítostí sleduju, jak se vlastenci šikují za SPD a jejich kandidátem a tím likvidují poslední šanci na zastavení vítězství absolutního zla. Pro mě to znamená definitivní ztrátu důvěry v tuto stranu.
Je to vlastně tak, že každý má takovou vládu, jakou si zaslouží. Podle všeho si zasluhujeme totální peklo, v kterém budeme tak dlouho, dokud se okolní svět nevzpamatuje a nedonutí nás se připojit k těm, kteří zavelí k návratu k rozumu. Mohli jsme mít očistec, ale budeme mít peklo.
