Mnozí si zásadní změnu představovali jinak. Nelíbí se jim, kam se naše země ubírá a vinu za dnešní stav dávají právě revolučním listopadovým dnům. To je ale zaměňování příčin. Co se vlastně stalo 17. listopadu? Co mě při vzpomínkách na tento den naplňuje nadějí? Rozhodně se projevila většinová svobodná vůle národa. To nelze ničím zastřít. Lidé vyšli do ulic, ačkoliv jim první dny hrozilo reálné nebezpečí z represí dožívajícího režimu. Je úplně jedno, co bylo hlavním impulsem a kdo ho vyslal.
Lidé měli dost hospodaření od deseti k pěti a života v kleci. Chtěli rozbít mříže a chtěli cítit svobodu. Co na tom, že tenkrát k tomu měl každý jiný důvod. V ty listopadové dny jsme byli jednotní – chtěli jsme poslat neschopné komunisty a tehdejší srandovní mocipány na smetiště dějin a chtěli jsme si konečně věci řídit po svém. Měli jsme plné zuby propagandy a cenzury. A chtěli jsme to společně. Všichni! Ta jednota byla ohromující. Byli jsme plni nadějí a odhodlání. Copak to není hodnota, na kterou lze vzpomínat v dobrém?
Vzpomínám na společný zpěv hymny, na úctu k vlajce, na transparenty, které jsme si psali sami, a nikdo nám do toho nemluvil. Vzpomínám na nadšení a na ochotu lidí začít zase od píky a dokázat světu, že na to máme. Strachu tam bylo málo, možná proto, že jsme cítili to společné nadšení pro věc. Na to vzpomínám ráda. Nese to naději i pro dnešní dny. Dokážeme se semknout a dokážeme se postavit těm, kteří nás nenechají volně dýchat. Je to v nás, jen tomu musíme víc věřit.
Proč to dopadlo tak, jak to dopadlo? Nehledejme vinu u druhých, sami jsme udělali spoustu chyb. Příliš jsme věřili Západu, tomu Západu, který pro nás byl vzorem, když jsme bojovali s cenzurou a totalitou slábnoucího komunismu. Věřili jsme, že když půjdeme stejnou cestou, jako Západ, budeme svobodní a spokojení. Byli jsme příliš zaslepení jejich bohatstvím, které překrývalo už existující problémy. Bylo to pohodlné, nenutilo nás to hledat vlastní cesty. Spolehli jsme se na jejich řešení. Mýlit se je lidské a každá chyba se dá napravit.
Taky jsme se přestali zajímat o společné věci. Jakmile se listopadová náměstí vyprázdnila, slábla ochota podílet se na správě veřejných záležitostí. Tolik jsme toužili být vzdělaní, poznávat svět a budovat vlastní bohatství, že jsme zapomněli na společný zájem. Nechali jsme politiky bez kontroly a ti toho náležitě využili. Postupně z politiky začali mizet státníci a začali tam převládat malí kariéristi, jejichž vliv postupně sílil. Dovolili jsme jim to, nehlídali jsme je a zcela jsme se odnaučili rozeznat státníka od slabošských patolízalů.
Dnes jen žneme plody svého nezájmu a chyb. Přesto to nijak nesnižuje hodnotu listopadové revoluce. Protože to byla revoluce. Lidi vyšli do ulic, protože sami chtěli. Zažila jsem to a rozhodně mohu říct, že to bylo velké, dojemné a plné naděje. První krok byl správný, ty další byly někdy chybné. Ale co nám brání se vrátit na správnou cestu? Pomalu měníme směr, a když nepodlehneme skepsi a budeme si věřit, nakonec se nám to podaří. Otočíme kormidlo. Možná to bude chvilku trvat, ale co se dá dělat. Sami jsme udělali spoustu chyb, tak to chvilku potrvá je napravit.
Ale vážení, nikdo to za nás neudělá!
