Souhlasím s tím a překvapila mne reakce ostatních. Snad je lepší mít děti ve zralém věku. Opravdu? Nemyslím si to. Svoje první dítě jsem měla ve dvaceti a druhé v pětadvaceti. Manžel je o tři roky starší (takže otcem ve 23 a 28). Bylo to drsné a nerada bych si to zopakovala. U prvního dítěte jsem totiž ještě studovala vysokou školu, navíc techniku (normální denní studium – ovšem s individuálním plánem). Leč zpětně se mi zdá, že jsme to s manželem zvládli docela dobře. Bylo to tak náročné – nebyly papírové plenky, neměli jsme automatickou pračku, všechna jídla jsem musela čerstvě vařit, sklenice se musely neustále vyvařovat, v obchodech nic nebylo takže jsem skoro všechno šila (i na sebe a manžela). Asi jsem na nějaké zoufalé myšlenky neměla prostě čas. Práce bylo tolik, že mi manžel prostě musel pomáhat a jel v tom 100% se mnou, i když chodil do práce. A bylo úplně jedno, jestli jsme zralí méně nebo více. Důležité bylo hlavně to, že jsme se měli rádi a měli jsme rádi naše dítě a chtěli jsme to všechno zvládnout. Naše dítě pochopitelně nebylo plánované, ale bylo chtěné. Připadalo mi to takové přirozené. Láska mezi dvěma dopělými lidmi završená dítětem. Takže nás ani nenapadlo nic jiného, než se vzít a celou situaci zvládnout.
Měla jsem prostě štěstí. Obě děti jsem měla brzy především z důvodu chybějící antikoncepce. Prostě to tak dřív bylo. Měla jsem hodně spolužaček, kterým to také nevyšlo a stejně jako já, neplánovaně otěhotněly. Vůbec toho nelituju. S manželem jsme si to nejhorší období v péči o děti odbyli v době, kdy jsme byli plni sil a asi jsme byli více odolnější. Zároveň jsme řešili i bydlení, zařizování domácnosti, kde vůbec budeme bydlet, dokončování mé školy, atd… Byli jsme úplně na začátku a nebyli jsme ničím omezeni. Neměli jsme žádné bydlení, takže jsme šli prostě tam, kde nám bydlení nabídli. Neměli jsme žádné kariéry, takže jsme se nemuseli zabývat žádným přizpůsobováním a mohli jsme se plně věnovat dítěti. Manžel tím pádem neměl problém být doma z práce úderem půl páté – každý den! Ale když jsme chtěli jít někam zapařit, tak to nešlo. Řešili jsme to tak, že jsme pořádali velké mejdany u nás doma a tak jsme se jich mohli účastnit oba. Roky jsme ale chodili na koncerty a do kina každý zvlášť, což bylo minimální omezení…
Nedovedu si představit, jak by to dopadlo, kdybych tenkrát neotěhotněla. Manžel by se asi po škole (kde jsme se seznámili) vrátil domů na východní Slovensko a pravděpodobně by náš vztah vyšuměl. Tak jsme hned byli hozeni do vody, nikdo nám s ničím nepomáhal a to nás hodně stmelilo. Taky jsme neměli moc času řešit nějaké "kompetenční" spory. I když drobné nespravedlnosti se děly a dějí pořád, to je normální. Teď je nám kolem 40ti a máme dospělou dceru (studuje na VŠ mimo domov) a velkého syna, který už je také samostatný. Myslím, že jejich dospívání se nám lépe zvládalo a zvládá i díky tomu, že jsme ještě relativně mladí. Na rodičovských schůzkách vždy patřím k nejmladším rodičům – a také k nejméně konzervativním, nejméně úzkostlivým a nejméně ambiciózním rodičům. Což naše děti kvitují s povděkem a úlevou:-))
Takže lituji moje kamarádky, které jsou zhusta mé vrstevnice a roky řeší, jestli už to dítě mají mít, jestli si ho mohou dovolit nebo ho už mít nemají. Ohánějí se kariérou, nedostatkem peněz, omezením osobní svobody. Myslím si, že je lepší mít dítě brzo, ještě v době, kdy to není pro ženu taková komplikace (třeba s kariérou). Nejlepší je mít dítě hned po škole. Já vím – a co cestování, užívání si života a tak? Můžu Vás ubezpečit, že teď si všechny tyto věci užívám taky, ale s jedním rozdílem. Jsem na vrcholu své kariéry a nemusím se cítit sobecky, protože moje děti jsou už velké a už mě tak nepotřebují.
Možná jsme na tom byly dříve my ženy lépe. Nemusely jsme činit tak zásadní rozhodnutí – mít nebo nemít dítě. Všechno za nás vyřešila nějaká vyšší moc. Člověk pak bere věci tak jak jsou a netrápí se tím, jestli se náhodou neměl rozhodnout jinak. Osobně bych byla ráda, kdyby moje dcera se založením rodiny nečekala pomalu až po třicítce (ona to ale pochopitelně vidí jinak :-)) ). Pokud najde partnera, kterému bude důvěřovat, pokud ukončí vzdělání, není nač čekat. Je lepší, když máte dítě v době, kdy si kariéru teprve začínáte budovat, než když vám dítě vpadne do už rozjeté kariéry. Z toho rozjetého vlaku se pak těžko vystupuje a těžko se to všechno zvládá, aniž by člověk nešidil dítě nebo práci. A z toho jsou možná i ty frustrace…
Rozhodnout se mít dítě je hlavně pro ženu a zvlášť v dnešní době hodně těžké. Určitě ona ztrácí daleko více ze své osobní svobody a to je moc těžké udělat dobrovolně. Proto můžeme jen litovat toho, že luxus takovéto rozhodnutí nečinit, už není možný. Je to nepopiratelný pokrok, ale já jsem ráda, že jsem takového rozhodování byla ušetřena:-)) A to jen díky tomu, že antikoncepce byla v minulém režimu dost nedostupná a ne zrovna propagovaná. Možná je lepší dát některým věcem volný průběh.
Eva Hrindová, 5. 11. 2007
Aktuální doplnění: Dnes jsem rozvedená, ale s bývalým manželem mám dobré vztahy. Děti jsou dospělé a samostatné a dcera - k mé radosti - byla rozhodnutá mít dítě dop třicítky děj se co děj, takže dnes mám skoro roční vnučku. Její rozhodnutí dát přednost dítěti před kariérou naprosto schvaluju!
