Jak by měl vypadat politik? Měl by mít jasné postoje a lidé by ty postoje měli znát. A podle těch politických postojů bychom my voliči měli vybírat. Volit politika, který má na veřejnou problematiku stejný názor jako my. Od toho název zastupitelská demokracie. Vybíráme si toho, kdo nás bude zastupovat, kdo za nás bude rozhodovat v důležitých věcech veřejné správy. Není to žádná soutěž krásy.
Ale jak to ve skutečnosti vypadá? V minulosti lidi politika přestala zajímat - utvrzovali je v tom naše mediální elity a politici samotní taky. Jedni se tvářili jakože politika je špinavá věc nehodná zájmu rozumného člověka a v lidech vybudovali až fyzický odpor. Ti se tak začali dokonce za svůj zájem o veřejné dění stydět. A druzí - tedy politici - této situace rychle využili. Nenápadně přestali s vlastními voliči o politice mluvit v touze je nenaštvat a začali se tvářit co nejvíce apoliticky. V politických stranách rostla poptávka po co nejvíce pozitivních, co nejvíce nenápadných a nikoho nedráždících politicích nového střihu. Hlavně nenaštvat voliče nějakým ostrým politickým postojem!
Jenže doba se změnila a lidé se probudili z letargie. Zjišťují, že si navolili politiky, kteří si dělají co chtějí, aniž by brali v úvahu názor voličů. No bodejť - dělali to tak vždy a nikomu to nevadilo. Tak pokračují ve svých volebních kampaních postavených na absenci politických postojů a názorů. Dopředu vystrkují lidi, o kterých si myslí, že voliče okouzlí svým povoláním nebo životním příběhem. Zakrývají tak fakt, že vlastně žádné ostré politické postoje nemají. Neumožňovalo by jim to totiž povolební kšeftaření každého s každým. Lepší je nemít postoj a pak se přizpůsobit podle situace.
A tak jsem svědky soutěže o to, kdo nejlépe prodá třeba své lékařské povolání. Volební kampaně jsou plné bílých plášťů a stetoskopů, jakoby ani nešlo o volby do zastupitelských orgánů, ale o nějakou soutěž o nejlepšího lékaře. Soupeří se také o to, kdo nejvíce miluje svůj kraj a kdo je s ním nejvíce spjat. Oblíbené jsou také fotografie skromného politika na kole. Kandidující komunální politici se také rádi fotí u staveb, které nějak pomohli prosadit. Obhajující politici se rádi chlubí tím, že jsou úplně normální a mají normální záliby - vaří, pletou, malují, či hrají na hudební nástroje. Samozřejmostí jsou naprosto profesionální fotografie v krkolomných pózách, v kterých se normální člověk nemá šanci ocitnout.
Jakoby voliči byli totálně slaboduší a nerozkryli, že volby jsou o tom, vybrat si POLITICKÉHO zástupce. Tedy člověka, který nejvíce souzní s mým politickým přesvědčením. Na co mi bude v zastupitelské funkci člověk, o kterém sice vím, že je fajn chlap a perfektně operuje, ale ani náznakem nevím nic o jeho politickém ukotvení? Naposledy mě pobavil plakát jednoho politika, který se pyšnil tím, jak miluje svůj kraj a jak má vydařené manželství. Ne, že by to nebyly úctyhodné hodnoty, jen mi jaksi uniká, jak z toho poznám, jak se onen politik staví třeba k EU nebo k sociálnímu inženýrství.
Volební kampaň v provedení našich velkých stran je fraška. Rozdávají balonky, usmívají se na plakátech s apolitickými hesly. A ti malí kandidující zase nemají peníze na to, aby se svým sdělením dostali k širokému spektru voličů.
Odmítáte-li frašku politiků bez politiky, nezbývá vám nic jiného, než si sednout k počítači a trochu si nabízené kandidáty prozkoumat. Aspoń budete mít jistotu, že jste politikům neskočili na lep a nenechali se oklamat nějakým fíkovým listem!
Eva Hrindová, 27. 8. 2016
