Přesto se najdou lidé, kteří ač jsou kritiky vlády, vyjadřují se o demonstraci skepticky. Hledají hnidy na pořadatelích, zatracují aktivity lidí jako zbytečné, nevěří nikomu a ničemu. Proč ne, je to jejich právo. Přemýšlela jsem ale o tom, co je k tomu vede. V čem jsou ty rozdíly.
Když někdo umí vidět zdroje problémů, umí vidět i stav, ke kterému se ideálně chceme dostat, je to člověk, s kterým má smysl mluvit a diskutovat. A při takových debatách zjišťuju, že ten rozdíl mezi mnou a takovým člověkem je jediný. Já jsem realista až pragmatik a můj diskusní oponent je idealista.
Společnost je na schodech vývoje někde ve sklepě, na schodech v záporných hodnotách. Ideálem je dostat se někam do nadzemních pater - tam, kde vládne svoboda a spravedlnost. Idealisté se nechtějí brodit těmi podzemními patry, rádi by společnost viděli už někde v oblacích - tam, kde si lidé zodpovědně a spravedlivě vládnou sami. Tomu rozumím, ale nejprve musíme projít ještě několika patry v podzemí, špinit se bahnem a postupně pomalu odhazovat zátěž. Pragmatik ví, že cokoliv, co nám pomůže vystoupat o každý schod nahoru, je dobré. Nepohrdne ničím, co nám pomůže vystoupat aspoň o kousek výš. Idealista by se nejraději tomu brodění se bahnem vyhnul. Když se ho ale zeptáte, jak by to chtěl docílit, neví...
Také bych chtěla docílit zrušení politických stran, totální změnu ústavy, jiné a lepší soudce na soudech a spravedlivá a objektivní média. Ale znáte to, co se dlouho kazí, dlouho se napravuje. Sama nevím, kde začít tak, aby lidé viděli hned pozitivní změny. A protože jsem pragmatik, jsem vděčná za každou drobnost, která naše směrování i o malinký kousek upraví. Pragmatikovi tak nezbývá, než se učit vyhodnocovat a hledat na všem i drobná pozitiva. A to pak vyhodnocovat a rozhodovat se podle pečlivě hledaných plusů a mínusů. Proto jsem propagovala Babiše za prezidenta před stávající prezidentskou loutkou. Hledejme plusy a posuzujme je, nezahlcujme se jen mínusy, to nás nikam neposune. Vždy máte možnost volby a vždy můžete přispět třeba i k malé změně. Ale i ta malá změna nás může vynést o pár schodů nahoru. Protože jinak to nepůjde. K velké změně se dostaneme jen za trpělivého prosazování malých změn a bude to trvat fakt dlouho. Krok za krokem, trpělivě a cílevědomě.
Proto je mi líto, že dost rozumných lidí, kteří jsou si vědomi nehumánnosti a nespravedlnosti současného systému, stojí pro svůj idealismus opodál a ofrňují se nad tím, že by přidali ruce k dílu a pomohli zavádět ty malé změny. Je jim to málo. Kdo ale chce všechno, často nezíská nic...
Věřím, že dnes přijde na Václavák hodně lidí a věřím, že to bude velká hrst písku, kterou všichni společně hodíme do velkého stroje na výkon moci pětikoalice. Někomu se to zdá málo, ale někdy i malé zrnko písku může spustit lavinu.
