Včera jsem v magazínu MF Dnes četla i další článek. Zabývali se vlivem pandemie na vztahy v rodinách. Autor článku se snažil dokázat, že lidé, kteří zpochybňují opatření jsou těmi, kdo stojí za rozvratem v rodinách. Opak je ale pravdou. Hystericky vystrašení lidé, kteří své seniory neustále straší nemocí, odmítají se s nimi stýkat a při jakémkoliv náznaku normálního života dělají dusno, jsou skutečnými eskalátory rozvratu. Vyžadují po svém okolí stejnou hysterii, podrobení se strachu. Trpí tím nejvíce právě senioři, kteří často bývají odstřiženi od kontaktů s blízkými i přes jejich odpor. Jejich vlastní děti se s nimi odmítají stýkat a brání jim v kontaktu s přáteli, s vnoučaty. A výsledek - deprese, frustrace, osamocenost. Vše to může končit až sebevraždou. Jak ostatně dokládá lékař ze šumperské nemocnice.
Přijít o jeden rok života, když vám jich zbývá jen pár, je smutné a frustrující. Nemůžeme se seniorům divit, že raději přijmou riziko nákazy, než aby se izolovali a zbavili se tak posledních radostí jejich života. Copak to nikomu nedochází? Nejsmutnější je, když se přání svých rodičů žít normálně vzpírají jejich vlastní děti. Když děti a blízcí seniora absolutně nerespektují svobodné rozhodnutí těch, kteří jim dali život, vychovali je a mají mnohem více životních zkušeností.
V tom článku vydávali aroganci, nadřazenost a agresi těch, co se bojí, za správný přístup. Já ovšem citové vydírání považuji za nejhorší způsob, jak někoho o něčem přesvědčit. Seniorů si máme vážit a respektovat jejich rozhodnutí. Na sklonku jejich životů jim nutit něco, co oni odmítají, považuji za skutečné zlo. Tyto oběti mediálního a politického šílenství nikdo nespočítá...
Zdroj: Šumperský deník
