Sama bych mohla vyprávět o neskutečném šikanování, které zasáhlo můj soukromý, a především pracovní život. Za projevení svých názorů jsem byla vláčena tiskem, kdejaký nezletilý rozumbrada si vyzkoušel sílu vulgarit a nadávek. Sociálními sítěmi se šířily různé nelichotivé obrázky a také lži. (Ostatně dodnes si kdejaký idiot zvyšuje své sbevědomí na tom, že mi sprostě nadává - stačí se podívat na můj Twitter.)
Kde byli tehdy tihle salónní ochránci svobody slova? Když mi rušil facebook jednu stránku za druhou, bez ohledu na finanční investice, které při budování těch stránek proběhly, mlčeli. Už tehdy jsem varovala, že když bude mainstream k tomuto omezování mlčet, brzy se setkají s cenzurou i oni. A stalo se.
Nechápu, že mnozí na 24hodinový blok šéfredaktora Reflexu reagují tak, jako by byl pan šéfredaktor těžce zkoušený disident. Vždyť je to směšné. Otevřel téma, které my jsme na Naštvaných matkách řešili už na začátku roku 2017. Obrázek, který jsem tehdy vytvořila, sdílím opakovaně dodnes. Otevírali jsme i jiná témata a samozřejmě jsme za to byli náležitě odměněni – za hrobového mlčení těch, z kterých se dnes dělají hrdinové.
Jak by asi redaktoři Reflexu řvali, kdyby jim facebook bez náhrady zrušil jejich stránku? Tu, kterou roky budují a jejich placení zaměstnanci se jejímu rozvíjení denně věnují? Nepřeju jim to, ale sama jsem to zažila – stránka s padesáti tisíci fanoušky, na jejíž podporu jsem pravidelně kupovala reklamu, prostě byla zrušena. A pak další a další a další…
Byla mi zrušena i má osobní stránka, kde jsem zveřejnovala své blogy a počet jejích fanoušků se blížil k deseti tisícům. Moje interakce byly vyšší než interakce mnohých politiků. Všechny mé stránky oslovovaly týdně statisíce lidí. Všechno je to pryč, včetně mého soukromého profilu se vzpomínkami i soukromého rázu, s přáteli, které už zpětně nedohledám. A vše jen kvůli tématům, které dnes dělá z některých novinářů skoro mučedníky. Kde byli, když jsem tato témata otevírala v roce 2015 a blogovací platforma idnes mi znemožnila publikování?
Mí kritici mé problémy se sociálními a jinými veřejnými platformami nazývají fňukáním. Novináři a kompetentní osoby včetně politiků k omezování svobody slova mlčeli a mlčí. Nevím, proč bych při směšném omezení, které je absolutně nesrovnatelné s tím, co jsem prožívala a prožívám já, měla obdivně tleskat „odvaze“ jednoho média. Reflex bude muset ještě HODNĚ napravovat, abych ho zase začala brát vážně.
Nakonec jediné médium, které mi dalo aspoň malý prostor, byla TV Barrandov. A pak také Echo24, které mě pozvalo do diskuse o cenzuře na sociálních sítích. Dluh, který ale rozumná média mají vůči lidem jako jsem já, je nezměřitelný. Štítivě se od nás dlouhodobě distancují a dělají přesně to, za co kritizují druhé. Nálepkují a k informacím přistupují nespravedlivě a selektivně. Až se toto změní, teprve tehdy se můžeme začít seriózně bavit o skutečné svobodě slova.
